Zdá se to neuvěřitelné, ale rok studia na Všeobecnou sestřičku je za námi. Zůstalo nás z 49 původních nakonec 43 studentů. Byl to rok náročný, ale v mnohém krásný a určitě obohacující.

Tímto bych chtěla poděkovat svým dvěma spolužačkám (díky Kači, díky Káji!), které mi během toho roku moc ve studiu pomáhaly. Nejen natrénovat si praktické dovednosti - např. byly mi trpělivým modelem na odběr krve, ale též mluvily o svých zkušenostech, povzbuzovaly.

Na první, čtyřtýdenní praxi v nemocnici bylo pro tu polovinu oboru z nás, kteří jsme měli za sebou gympl, VŠE nové. V paměti mi z první praxe, utkvěly tyto hlášky:

  • Šly jsme se zeptat se spolužačkou za 92letým milým pacientem, jestli se chce dívat na televizi. Pán řekl, že by si radši nechal zarámovat nás, aby se mohl na nás celé dny v nemocnici dívat.
  • Jiný starší pán měl smysl pro humor a při propouštění mi řekl: Hluchého a slepého si neberte, sestřinko, nebo už máte vybráno?
  • Pane, proč zvoníte? Já jen zkouším, jestli to funguje!
  • Za jedním pacientem přišla rodina a protože jsem se mu představovala, že jsem tu na první praxi, řekl manželce: Tady ta holka, ta je tady nová! :)

První praxe probíhala v adventní atmosféře, přišel Mikuláš a v předvánočním týdnu byla i nádherná výzdoba, včetně stromečku (byly pod ním dárečky jako dekorace a sanitář si ze mě dělal legraci, "Sestřinko, rozbalte si ho, ten je pro Vás!" - ale nenechala jsem se napálit a odvětila, že je prázdný  :D.

Tady v nemocnici jsem si uvědomila, co to znamená být na Vánoce SÁM. Že i když pokoj sdílely pacientky čtyři, mohly se cítit samy. Naštěstí na oddělení chodily návštěvy často a měla jsem radost společně s pacientkou, které rodina donesla obálku s fotkami pravnoučat, kterou jsem jí pomáhala rozdělávat, měla slzy štěstí v očích.

Nezapomenu na slova umírajícího pacienta, který si moc přál, aby stihl vidět ještě malého pravnuka plavat, jelikož se to nedávno naučil. Rodina se snažila to technicky zařídit a promítnout mu to na pokoji v televizi, ale nedařilo se to. Naštětí se podařilo propustit pána domů, tak věřím, že mu to plavání pustili, že prožil Vánoce a že zemřel doma obklopen milující rodinou. Jeho manželka mi vykládala o jejich seznámení, manželství a bylo to obohacující, ostatně jako všechny rozhovory s pacienty založené na DŮVĚŘE a jejich životní příběhy.

Na třetí směně jsem se poprvé setkala též se smrtí pacienta. Pocítila jsem, jak tenoučká hranice je v nemocnici mezi životem a smrtí - člověk jde změřit teplotu, pak přijde za 20 minut znovu a už pacient nežije... a v tu chvíli se nedaleko našeho oddělení mohlo v porodnici narodit zrovna miminko.

Co bylo též skvělé, tak od druhého semestru se uvolnilo místo na křesťanských kolejích v rámci AKS a já si toho moc vážila. No není to skvělé, dojít si do kaple či na mši v papučích? I atmosféra tam bya jiná, než na univerzitních. Tady se studenti vždy pozdraví, podrží si dveře, usmějou se. A ned máte hezčí den! :-)

Další praxe už byla na 6 týdnů a tady jsem zjistila, jak fajn může být, když je v kolektivu více zdravotních bratrů. Je to jiné a více pohodové, než být pouze v kolektivu žen. Též jste zažili při pobytu v nemocnici či jiném zdravotně-sociálním zařízení sanitáře, či zdravotní bratry a máte s nimi dobrou zkušenost?

Přeji krásné babí léto všem.